13.1.2026 - Regionální knihovna Karviná nabízí pravidelně prostor pro setkávání čtenářů se spisovateli a také rok 2025 přinesl řadu inspirativních autorských besed. Jednou z nich bylo i setkání s novinářkou a spisovatelkou Danutou Chlupovou, která představila svůj nejnovější román s názvem Vrstvy na dně. Autorka během besedy přiblížila nejen vznik knihy inspirované skutečnými událostmi z našeho regionu, ale také svou dosavadní tvorbu a vztah k psaní. O své práci, inspiracích i setkávání se čtenáři se Danuta Chlupová podělila také v následujícím rozhovoru.

V Regionální knihovně Karviná jste představila svou nejnovější knihu. O čem je a čím je podle vás výjimečná? „Vrstvy na dně je můj další román inspirovaný skutečnými událostmi z našeho regionu. Hlavní děj se odehrává v Bludovicích, které jsou dnes součást Havířova a v Těrlicku. Sledujeme osudy tří žen – Olgy, její dcery Gretky a vnučky Ilony – na pozadí vypjatých událostí druhé světové války a zejména v poválečném období, kdy se v Těrlicku stavěla přehrada.“

Jak dlouho kniha vznikala a co vás k jejímu napsání nejvíce inspirovalo? „Knihu jsem psala necelý rok, ale nápad klíčil už mnohem dříve. O minulost Těrlicka jsem se zajímala jako regionální novinářka. Proměna vesnice – vlastně dvou vesnic, protože dříve existovaly samostatné obce Dolní Těrlicko a Horní Těrlicko – vlivem výstavby přehrady mi přišla jako zajímavý námět na románový příběh.“

Najdou v knize čtenáři i kus vás samotné nebo je to čistě fikce? „O mně ta kniha není, autobiografické prvky tam nenajdete, což ovšem neznamená, že vše je fikce. Fiktivní jsou hlavní postavy a jejich osobní životní příběhy, avšak celé historické pozadí je postavené na skutečných událostech, ať už se jedná o řádění nacistů v Bludovicích nebo popravu odbojáře v Těrlicku, anebo o okolnosti vzniku přehrady a nuceného stěhování obyvatel údolí Stonávky. Hlavní hrdinky, zejména Olga a Gretka, protože nejmladší Ilona je spíše tou, která rodinný příběh spolu se čtenáři odhaluje, se snaží zahodit na dno přehrady svá traumata, špatné vzpomínky nebo i pocit viny.“

Pro koho je kniha podle vás určená, má svého ideálního čtenáře? „Je to příběh pro čtenářky a čtenáře zajímající se o minulost našeho regionu, pro ty, kdo rádi poznávají osudy obyčejných lidí ovlivněné velkými dějinami i osobními, ne vždy správnými, volbami a rozhodnutími. Myslím, že hlavně ženy zaujme příběh skrytého těhotenství. Snažila jsem se jej podat co nejvěrohodněji, proto jsem tuto problematiku konzultovala s gynekoložkou.“

Pojďme se ohlédnout za počátkem vašeho psaní. Vzpomenete si na moment, kdy jste si řekla, že chcete psát knihy? „Ty momenty byly dva. Poprvé asi v deseti letech, podruhé – a tehdy jsem opravdu psát knihy začala – o téměř čtyřicet let později.“

Kolikátá kniha je ta nejnovější a jak se vaše tvorba za ta léta proměnila? „Vrstvy na dně jsou moje čtvrtá kniha v češtině, před ní to byly romány Jizva, Varhaník z mrtvé vesnice a Třetí terapie. Všechny vyšly v nakladatelství Vyšehrad v Praze, s tím, že Vrstvy na dně jsou můj první původně český román. Působím totiž také na polském knižním trhu, tam mi vyšlo už šest románů, z toho tři byly přeloženy do češtiny. Nejnovější polská kniha jsou Słoneczne tarasy – příběh zdravotní sestry z období mezi světovými válkami, odehrávající se v léčebně pro tuberkulózní děti v Beskydech.“

Je některá z vašich knih pro vás osobně srdeční záležitostí? „Do každé jsem vložila dlouhé hodiny práce, kus úsilí, představivosti, nabytých vědomostí na popisované téma, proto všechny jsou pro mě důležité. Ale zvláštní význam má pro mě moje prvotina Jizva, protože její děj se odehrává velmi blízko mého bydliště a byl volně inspirován příběhem mé babičky, která přišla o snoubence v srpnu 1944, během nacistického zločinu v Životicích.“

Jaké to pro vás je setkávat se osobně se čtenáři na besedách? „Přestože pracuji jako novinářka a jsem zvyklá setkávat se a vést rozhovory s lidmi, na prvních besedách se čtenáři jsem měla docela velkou trému. Najednou jsem totiž nebyla ta, která poslouchá, pozoruje a ptá se, ale hlavní účinkující. Ale už jsem si zvykla, trému mívám jen výjimečně a besedy se čtenáři mám moc ráda. Nasávám tam pozitivní energii. Ráda také podepisuji své knihy a píši do nich věnování, zvláště před Vánocemi. To si pak představuji, že si je obdarovaní čtou u vánočního stromku.“

Překvapují vás někdy otázky, které od čtenářů dostáváte? „Pravda je, že hodně otázek se opakuje. Ale někdy mě nějaká překvapí, většinou když vidím, že člověk, který otázku pokládá, se docela dobře vyzná v knižním a vydavatelském světě. Přitom vůbec není pravidlem, že zasvěcené otázky slyším ve větších městech, několik zajímavých a neotřelých dotazů jsem dostala například loni na velmi povedené besedě v Doubravě na Karvinsku.“

Z čeho čerpáte inspiraci pro psaní? „Především z minulosti regionu a různých životních příběhů, s nimiž se setkávám. Baví mě propojovat skutečné události s fiktivními osudy postav, které jsem sama vymyslela. Vždy se snažím maximálně vcítit do situace a rozpoložení mých postav, představit si, jak bych se asi na jejich místě cítila já. Když jsem například psala Vrstvy na dně a pracovala jsem na kapitole, kde mladá matka Olga zůstane za války doma sama s kojencem a nemocným otcem, a přitom ji ohrožuje nevyzpytatelný, krutý velitel německých četníků, téměř fyzicky na mě doléhal její strach.“

Jsou témata, ke kterým se ve své tvorbě opakovaně vracíte? „Na jedné besedě, myslím, že to bylo na křtu Vrstev na dně v Těrlicku, někdo z obecenstva poznamenal, že v mé tvorbě se opakují otázky viny, odpuštění, smíření. Ten čtenář to řekl velmi výstižně, k těm tématům se opravdu často vracím.“

Potřebujete mít na psaní klid a samotu nebo vám nevadí ruch kolem sebe? Jak se Vám dobře píše? „Ano, potřebuji klid. Nejraději píšu ve své pracovně – buď večer, když jsem přes den v práci, anebo hned zrána, když mám volno.

Už teď pracujete na další knize nebo si dáváte po té poslední pauzu? „Momentálně jsem dopsala další díl historické série o zdravotních sestrách pro polského vydavatele. V prosinci jsem si udělala v psaní přestávku, teď v průběhu ledna pomalu začnu pracovat na něčem novém.“

Máte vysněný žánr nebo téma, které byste si ještě chtěla zkusit? „Pomalu se mi rodí v hlavě román odehrávající se v současnosti a týkající se komplikovaných, možná i patologických rodinných vztahů. Ale potřebuje ještě uzrát.“

Děkujeme za rozhovor.