28.11.2025 - Sociální pracovnice stojí v první linii lidských problémů, krizí i nových začátků. Práce je to specifická, složitá, vyžaduje trpělivost, odbornost, ale i neobyčejnou empatii. Jak vypadá běžný den sociální pracovnice v organizaci Sociální služby Karviná? Co je na její profesi nejtěžší a co naopak nejvíce povzbuzující? O tom všem jsme si povídali v rozhovoru s Romanou Zajícovou.
Jak byste popsala svou práci někomu, kdo o sociálních službách neví téměř nic? „Jednoduše řečeno hledám cesty tam, kde je lidé sami nevidí. Pracuji s osobami a rodinami, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci. Provádím sociální šetření, zjišťuji, co přesně potřebují a společně plánujeme, jak jejich situaci stabilizovat nebo úplně vyřešit. Každý případ je jiný. Někdo potřebuje poradit, jak zabezpečit péči svému blízkému, jak se srovnat s touto situací, případně jen ubezpečit, že na to není sám.“
Co považujete za nejnáročnější část své práce? „Nejtěžší je kombinace lidského rozměru a právní zodpovědnosti. Lidé k nám často přicházejí v emocích, s úzkostí, někdy i v zoufalství. Ale zároveň musím postupovat přísně podle zákona o sociálních službách, standardů kvality a interních metodik. Umět být oporou a současně autoritou je náročné, ale zároveň krásné.“
V čem spočívá samotné sociální šetření? „Šetření je vždy velmi citlivá záležitost. Jdu do terénu, do domácností nebo do specifického prostředí, kde lidé žijí. Zjišťuji, co přesně jejich situaci způsobuje, jaké mají reálné možnosti a jakou formu podpory skutečně potřebují. Poté připravuji analýzu a navrhuji další postup. Je to kombinace odborné práce, pozorování, komunikace i určité intuice.“
Jak pokračuje práce po prvotním šetření? „S klientem vytváříme individuální plán, ve kterém stanovíme kroky, které je potřeba udělat. Společně s klíčovými pracovnicemi sleduji, jak se situace vyvíjí, podle potřeby plány upravuji, komunikuji s úřady, zdravotnickými zařízeními, policií, poskytovateli zdravotních a sociálních služeb a dalšími institucemi. Na mně také leží odpovědnost za správnost veškeré dokumentace, fyzické i elektronické.“
S jakými službami nebo institucemi nejčastěji spolupracujete? „Jde zejména o spolupráci s nemocnicemi, praktickými lékaři a velmi dobře funguje spolupráce se sociálními pracovnicemi Odboru sociálního karvinského magistrátu.“
Co by podle vás lidé měli vědět o práci sociální pracovníka, co se příliš neví? „Že nejsme jen úředníci nebo jakási kontrola, ale aby nás vnímali jako průvodce změnou k lepšímu. V každé rodině nebo u každého jednotlivce procházíme citlivými tématy, často i s těžkými životními okamžiky. Někdy jsme první, kdo lidem po dlouhé době naslouchá bez předsudků. A to samo o sobě může být začátek velké změny.“
Co Vám dává největší smysl? „Když vidím, že člověk, který přišel bez naděje, zvládne udělat první krok a pak kroky další. Tato malá i velká vítězství jsou důvodem, proč tu práci dělám.“
Jaké malé radosti vám osobně dělají všední dny lepší? „Určitě má rodina, ve které mám velkou oporu, dále kolegové, kteří dokáží povzbudit, podržet, rozesmát.“
Jaké poselství byste čtenářům předala v závěru našeho rozhovoru? „Nebojte se říct si o pomoc. Není to ostuda. Jsme tu proto, aby se lidé necítili ztracení. Každý má právo na důstojný život a my se snažíme pomáhat, aby to nebyla jen fráze.“
Děkujeme za rozhovor.
Nahlédněte do zákulisí profese sociální pracovnice Romany Zajícové ze Sociálních služeb Karviná.

